Modlitba za matku

Z poklidné vísky uprostřed korejského venkova přijíždí za svou rodinou do hektického Soulu maminka. Hned na nádraží se však ztratí. Děti se dávají do pátrání a teprve v tuto chvíli si začínají uvědomovat, co pro ně vlastně maminka znamenala. Celý život se, sama bez vzdělání, z velmi chudého prostředí, pokorně starala o svou rodinu, všem dětem poskytla zázemí k dosažení rozličných životních cílů, svému muži byla vždy oporou - a jako by nebyla ničím jiným. Bylo to tak samozřejmé, že to časem všichni přestali vnímat. Maminčinu lásku a péči přijímali s naprostou samozřejmostí aniž by to jakkoli opětovali nebo alespoň dali najevo vděk. Nyní maminka není a všichni si uvědomují, co vše se jim, kromě vztahu k matce, ze života vytratilo, co se rozpadlo: vesnice, v níž se narodili, se vybydluje a rozpadá, pramen předků je zabetonovaný a stejně zabetonované jsou jejich životy. Jsou sice materiálně úspěšní, ale soudržnost a láska z nich vyprchává, vytrácí se vědomí kořenů. Z mozaiky vzpomínek jednotlivých členů rodiny se skládá barvitý obraz tradičního korejského života a zvyklostí i současné bouřlivě se rozvíjející moderní jihokorejská společnost, v níž se venkovský svět, tradiční rodina a vztahy rozpadají během jediné poválečné generace. Jen maminka udržovala vztahy a city živoucí a vřelé. ale i ona měla své hluboké tajemství, o němž se nikdy nikdo nedozvěděl.