Kolymské povídky

Mohlo by se zdát, že po vydání Solženicynova Souostroví Gulag a vyčerpávající studie americké novinářky Anne Applebaumové Gulag bylo o zrůdnosti stalinského režimu a míře bestiality v sovětských lágrech řečeno vše. Mezi méně známými autory, kteří se pokusili své vězeňské zážitky přenést na papír, ale vyčnívají i Kolymské povídky Varlama Šalamova, novináře, který prožil ve stalinských lágrech téměř dvacet roků. Povídky sepsal v letech 1954 až 1973, bylo jich celkem 145. U nás poprvé vyšel výběr čtyřiceti z nich v roce 1995 v překladu Sergeje Machonina, toto vydání dodržuje původní rozvržení textu a zahrnuje i pasáže před dvaceti lety vypuštěné.

Solženicyn původně Šalamova žádal o spolupráci na Souostroví Gulag, byl ale odmítnut. Po prvních řádcích Kolymských povídek je jasné, že když dva dělají totéž, jen málokdy dojdou ke stejnému výsledku. Zatímco Solženicyn s odstupem několika let shromažďoval stovky, tisíce příběhů přeživších obětí a propojoval je s vlastními zážitky, Šalamov se nedlouho po povoleném návratu do blízkosti Moskvy (hlavní město měl zakázané) pustil do pokusu vyrovnat se výhradně se svou zkušeností. Skutečnost, že v gulagu prožil dlouhá léta, nepovažoval nakonec za výhodu. Cítil, že po všem, co viděl a zažil, ztrácí nestranný pohled.

Jeho reflexe je přitom nakonec autentičtější. Povídky udržují čtenáře ve zvláštním rytmu. Různě se mění vyprávění v první nebo třetí osobě, příběhy vězňů střídají povídky, v nichž hlavní roli hraje krajina Dálného východu. A zvláštní věc: aktéři Kolymských povídek se dokážou i zasmát, třeba když velitel dolů navrhuje zahájit trestní stíhání jednoho z vězňů za prodlevu při práci. Z většiny příběhů jde však pochopitelně hlavně hrůza jako v povídce o vězni, který ze zoufalství volí zvlášť bolestivý způsob sebeudušení ve větvích stromu – protože široko daleko není kus provazu, na němž by se oběsil, není nože, kterým by si podřezal žíly.

Tam, kde Solženicyn potřeboval celé odstavce, ne-li kapitoly, Šalamov úsporně, až minimalisticky píše suché věty o systému, který „nám jen kradl naše životy“. Solženicyn vytvořil bohaté komponované pásmo, každý záběr široce komentuje a čtenáře vede k cíli, možná už předem tušenému. Šalamov naproti tomu nabízí syrový dokument, téměř přímý přenos s otevřeným koncem.