Anna

Anně je 16 let, baví ji přírodovědný kroužek a moc by chtěla vědět, jak bude vypadat svět v budoucnosti. To se jí vyplní – po gaarderovsku – prostřednictvím snu.
Dívka jménem Nova si 11. prosince 2082, tedy o sedmdesát let později, než je Annina přítomná chvíle, otevře počítač a najde tam dopis od prababičky z 11. prosince 2012. Svět budoucnosti vypadá docela jinak. V rodinném sadu stojí rodiče na žebříku a opylovávají štětečkem stromy, protože hmyz je vzácnost. Nova si přeje zažít svět, jak vypadal za prababiččina mládí. Kdyby se tak Nova mohla vrátit, mohla by něčemu zabránit, dělat něco jinak, vynasnažit se nějak, aby zvířata nevyhynula. (Některé vyhynulé druhy se podařilo udržet jen ve speciální zoologické zahradě.) Jako červená nit se knihou táhne téma: Každý by si měl uvědomit, že jeho odpovědností je, abychom zanechali zemi v takovém stavu, v jakém byla, když jsme na ní žili.
Autor se nevyhýbá ani politickým tématům, jako je rozšiřující se poušť a z toho plynoucí agresivita tamních národů, přílišné spoléhání na těžbu ropy, obchodování s tzv. klimatickými kvótami. V knize najdou čtenáři řadu opakujících se motivů ze Sofiina světa. Místo filosofie a dějin myšlení se román zajímá o přírodu a ekologii.