Samotář

Vypravěč románu, do něhož autor částečně promítl své vnitřní běsy, se domnívá, že v pětatřiceti letech je nejvyšší čas odejít do ústraní. Nečekané dědictví z Ameriky mu umožní dát výhost nudné práci v bezejmenné kanceláři, koupit si tuctový byt v tuctové čtvrti, uzavřít se v něm a pomalu se učit umírat. Nepřestává se přitom divit klopotnému snažení svých bližních, jejich schopnosti zapomínat, a hlavně tomu, že ještě mohou mít nějaké názory, přání či vášně. On sám si zapovídá myslet a kontakt s vnějším světem omezuje na pravidelnou docházku do místní restaurace, četbu katastrofických zpráv v novinách a ranní návštěvy posluhovačky. Jak je možné, že tohle nicotné individuum má svůj půvab? Nehynoucí touha poznat nepoznatelné, naléhavý pocit vlastní ohraničenosti v čase a trvalé vědomí zázračnosti veškerenstva mu totiž udělují téměř mystický, pascalovský rozměr. Stává se užaslým svědkem občanské války všech proti všem a stahuje se ještě více do ulity. Román končí vidinou hroutícího se světa, který konečně dokáže zbořit své hranice a otevřít se věčnosti. S Ioneskem v Samotáři sestupuje metafyzika v pravém slova smyslu na ulici, Arthuru Schopenhauerovi nahlíží přes rameno Alfred Jarry.

Doslov „Eugène Ionesco a nesnesitelná těžkost bytí“ napsal Jiří Našinec.
Obálku navrhl Břetislav Ostřížek.